„Svět běží na pětinu své výkonnosti. Není to ničí chyba, je nemocný slabinami.“ říká Jan Mühlfeit

Na schůzku přichází svěží, mává, zdraví se s personálem podniku. Je opálený a v dobré kondici. Celých 22 let působil v nejvyšším vedení Microsoftu, naposledy v pozici „prezidenta“ pro Evropu. Pod jeho vedením vydělával východoevropský Microsoft nejvíce z celého světa a úspěch zažívají díky výtečně nastaveným procesům i jeho nástupci. Úzce spolupracoval s Billem Gatesem a žil manažerský sen do doby, než ho zasáhlo vyhoření. „Z miliardového decision-makingu jsem najednou rozhodoval, jaký korálek navléknu na jehlu,“ popisuje otevřeně na obědě s BusinessAnimals.cz. Na náš nechápavý pohled reaguje vysvětlením: „Jsem jeden z mála vrcholových manažerů, který o depresi otevřeně mluví, zdaleka však nejsem jediný, kdo si podobný stav prožil.“ Pozitivním leadrem nebyl vždy, co se ale naučil metodou pokus-omyl, dnes předává a koučuje.

Naše povídání chci začít větou z knihy, která mě dost šokovala: „87 % světové populace se o svoji práci moc nezajímá.“ Jak jste to myslel?

Podle průzkumů Gallupu se na světě jen 13 % lidí v produktivním věku cítí být seberealizováno, tj. v kariéře využívají svůj přirozený talent. 87 % lidí chodí do práce jen kvůli penězům. Dělají něco, co je nebaví, což má dopad i na týmovou práci a produkci firmy. Říkám, že svět běží méně než na pětinu své výkonosti, než by mohl.

Čí je to chyba? Lídrů firem, školského systému?

Není to ničí chyba. Svět je nemocný slabinami, je to dáno historicky. Náš mozek, pokud není trénovaný, není orgánem, který by umožňoval lidem úspěch. Umožňuje primárně přežití. Neustále skenuje situace, dívá se na to, kde může selhat, a uniká mu, kde může vyniknout. A ano, systém, který existuje, pracuje na podobném principu. Jako rodiče trávíte 7 % času předmětem, kde má vaše dítě jedničku a 70 % oblastí, ve které má nejhorší známky.

Říkají nám od dětství: „Udrž si silné stránky a daleko víc pracuj na slabinách,“ jak si je ale mám udržet, když nemám čas na nich pracovat? Logicky chátrají. Přitom nikdy nikdo nevynikl slabinami, ale tím, že vůdci byli sami sebou, pracovali na svých silných stránkách,“ vysvětluje a gestikuluje Honza. Na fotce je s Kateřinou Novotnou, která s ním vyučuje kurzy odemykání potenciálu u dětí. Také na rozhovor s ní se můžete těšit na BusinessAnimals.cz.

 

Podle statistiky uvedené ve vaší knize tedy 13 % uspěje, nějak se z té „systémové chyby“ vymaní. Co dělají jinak?

Měli jiné rodiče…šanci uspět mají všichni stejnou, všichni se narodí s talentem, všichni máme mozek, který pracuje na stejném principu. Synapse se propojují podle toho, co děláme v dětství, jak přemýšlíme, jak na nás ostatní mluví, zda nás podporují v našich talentech. Například maminka pětibojaře Davida Svobody dala základ jeho úspěchu na Olympiádě tím, že ho v dětství podporovala v silných stránkách.

 

„Po 32 let svého života jsem byl přesvědčen, že všichni lidé přemýšlí stejně rychle jako já.“

Knihu jste nazval Pozitivní leader. Co pod tím termínem vidíte?

Je o 4P pozitivního leadershipu:

·       Positive people – lídři najdou na lidech to nejlepší, a na tom staví

·       Positive purpose – lídři umožňují najít lidem smysl jejich života postavený na talentu

·       Positive process – lídři jsou schopni pracovat sami se sebou a s ostatními na základě energy managementu (nikoli time managementu).

·       Positive place – vyvážení úspěchu a štěstí (štěstí potěšení, které prožíváte při otevírání potenciálu)

K ideální rovnováze každý dospívá v čase, i vy jste asi vždy pozitivním lídrem nebyl. Kdy nastal zlom?

Pozitivní leader není bod ale proces, člověk se jím učí být celý život. Já jsem si do svých asi 32 let myslel, že všichni přemýšlí stejně rychle jako já, pak jsem byl na nějakém semináři, zjistil jsem, že to tak není – to mi otevřeli oči! Také jsem málo naslouchal.

 K čemu nové uvědomění vedlo?

Začal jsem každého člověka do určité míry brát jako individualitu. Každého inspiruje něco jiného. Měl jsem člověka, kterého neinspiroval velký bonus, ale dokázal podat úžasný výkon, když se mohl projet v rychlém autě. Mně by to absolutně nic neřeklo (smích). 

 

 „Sebepoznání se neučí ani na nejlepších školách na světě. Přednášel jsem na Harvardu, JFK School, MIT – ani tam se neučí sebepoznání. Když nerozumíte sami sobě, nemůžete rozumět ani ostatním. Učíme lidi, co je okolo nich, ale neučíme je, co je uvnitř nich. Kdo se tohle naučí, uspěje. Tu práci si dá málokdo,“ odkrývá Honza důvody, které ho vedly k sepsání knihy Pozitivní leader.

 

„Měl jsem pod sebou výkony tisíců lidí, to ano, fakticky jsem ale šéfoval třem.“

 

Říkáte, že jste lidi začal poslouchat. Pod sebou jste měl v jednu dobu tisíce lidí. Doslova TISÍCE. Jak vůbec může jeden člověk takové mase naslouchat?

·       Musíte být v dobrém kontaktu s těmi, kteří vám přímo reportují, což bylo třeba 13-15 lidí. Fakticky jsem měl tři podřízené.

·       Hodně věcí jsem dělal intuitivně, stačilo být vnímavý. Když jsem třeba přijel na pobočku, oběhl jsem patra, s každým prohodil pár slov, a spoustu toho vyčet z jejich body language, z jejich energie.

·       Jsem obrovským zastáncem osobního kontaktu, málokdy jsem posílal oslavné e-maily, raději jsem přijel danou osobu poplácat po rameni osobně. Kancelář Billa Gatese třeba jednu dobu zavelela, že nebudou žádné interní meetingy. Já ho tehdy přemluvil, aby udělal půlhodinu, která tým našlápne na půl roku. Ujalo se a pokračovali v tom.

Jak se vám pracovalo s Billem Gatesem?

Skvěle. Je to člověk, který má nohy pevně na zemi, ač je nejbohatším na světě. Je jeden z mála, který změnil a mění svět k lepšímu, je to vizionář jako Steve Jobs.

 Tip Honzy Mühlfeita, jak lépe naslouchat týmu: „Neposlouchat jen své podřízené, ale přeskakovat o další úrovně směrem dolů. Já jsem do své pozice vypracoval od píky, nikdo mě tzv. neošulil. Samozřejmě, že jsem udělal spoustu chyb, ale to bylo spíš rázu, že jsem dlouho čekal s rozhodnutím, když člověk nepodával dlouhodobě výkony. Hodně lidí není schopno růst s organizací, a je lepší jim zavčasu říct „ne.“

„Naučíte se všechno, i talent, když pro rozvoj každé dovednosti použijete své silné stránky. Na Mount Everest se dá vylézt z různých stran.“

 

Schopnost strhnout davy jste asi neměl „od Boha.“

Mě vychovávala prababička. Jeden z mých talentů je komunikace a ona mě v ní podporovala. Pořád na mě mluvila, poslouchala mě. Jako dítě jsem byl schopný dospělým hodinu vyprávět vtipy – a oni se smáli. Rodiče mi říkali, že chci být za každou cenu středem pozornosti. Málo jsem si to uvědomoval jako talent, ač mi kolegové často říkali, že kdykoli přijdu do místnosti, je hned plná energie.

Vy jste Honzo očividně extrovert, znám ale spoustu zakladatelů IT firem, inovátorů, kteří hoří pro produkt, ale nedokázali by strhnout dav. Existuje cesta, jak se naučit víc prodat?

Charisma mají jak extroverti, tak introverti. Tři velcí hráči – Ghándí, Gates, Jobs – byli všichni charismatičtí introverti a ano, museli se schopnost prodat sám sebe a svou vizi učit daleko víc než ostatní. Když budete sledovat Steva Jobse, třeba jeho starší a pak novější videa, uvidíte, jak je každý pohyb  naučený.

Je tedy lídr vůbec pozitivní, když jde proti svým silným stránkám a rozvíjí tu slabou?

 Jestli je člověk charismatický nezáleží na tom, zda je introvert nebo extrovert. Jde o to, aby pro rozvoj každé dovednosti, talentu, využíval své silné stránky, které už má. Na Mount Everest se dá vylézt z různých stran, udělat dobrou show může i introvert.

„Zpětná vazba je velmi důležitá,“ je přesvědčený Honza. Jak ji přijímat, zajímá mě. „Tři důležité otázky, jiná odpověď na zpětnou vazbu není. Ptejte se: Co mám dělat dál? Co mám přestat dělat? Co mám začít dělat?“

 

„Ve střední Evropě jsem jediný vrcholný manažer, který otevřeně mluví o depresi, zdaleka však nejsem jediný, kdo si podobný stav prožil.“

Jak si jako lídr můžu nastavit to zrcadlo. Podle jakých indikátorů určím, zda jsem negativní nebo pozitivní leader?

Jeden velký indikátor je udržitelnost organizace – finanční, kapacitní, mentální. Správný lídr firmy se pozná tak, že když jeho lidi dojdou k nějakému úspěchu, řeknou, že to bylo i díky němu. Zmíní ho, i když nemusí.

Jak jste rozvinul své talenty?

V Gallupově typologii jsem typ maximalista – to jsou lidé, kteří vezmou perlu a ještě ji leští. Měl jsem na sebe tvrdé požadavky, když mi Gates řekl 100, udělal jsem 120. Snažil jsem se učit od nejlepších lidí na světě. Tenhle maximalismus má ale i svůj extrém, a to že jsem nebyl schopen mentálně odpočívat, můj mozek 50 let neustále šrotoval, až nutně vybouchl. Skončil jsem v blázinci, kde jsem navlékal korálky a bojoval s depresí. Že jsem se z toho dostal, považuju za svůj největší úspěch. Paradoxně mi pomohl fakt, že mi tehdy umíral tatínek. Sestra se bála, že mě vykolejí ho naposledy vidět, ale mentálně mě to posílilo. Přijel jsem, plakal jsem celou cestu domů, a řekl jsem, že je konec s Microsoftem.

Jste první, od koho taková slova slyším.

 Na vrcholných pozicích se o takových věcí nemluví, ve střední a možná i západní Evropě jsem jediný vrcholný manažer, co se k depresi veřejně přiznal a dokonce o ní i přednáším.  

 

 

Za realizaci tohoto článku děkuji za spolupráci Janu Mühlfeitovi, Kateřině Krůtové, redakčnímu týmu magazínu Business Animals, zejména šéfredaktorce Pavle Lokajové a fotografovi Petrovi Klempovi.