Mark Dzirasa: „Úspěch a logika? Zapomeňte, co vás učili!“
Mark Dzirasa je podnikatel, spisovatel, korporátní trenér a kouč, duchovní mentor. Za 24 let své kariéry přednášel pro více než sto tisíc posluchačů. Je spoluautorem dvou knižních bestsellerů „MARK DZIRASA 21 DNŮ“ a „MARK DZIRASA CESTY POZNÁNÍ“. Jeho programy patří mezi špičku osobního rozvoje.
Začínal v devadesátých letech a s mantrou „čím víc schůzek, tím víc peněz,“ pracoval skoro dekádu a půl na plný plyn. Za svou obchodní kariérou nařídil po Česku a Slovensku tři čtvrtě milionu kilometrů a prvních devět let vůbec nejel na dovolenou. Později začal poznávat, že nejen neustálá činnost plodí výsledky. Dnes se věcí podle svých slov jen lehce dotýká a úspěch jako by přicházel sám. Je bezprostřední, veselý a uctivý. Z principu si s každým tyká, jsme si přece jako lidé přirozeně blízko. Byli jsme na něj čtyři, viděl nás poprvé, a přesto nás všechny oslovoval křestními jmény. „Andrew Carnegie si prý pamatoval jména a obličeje svých deseti tisíc zaměstnanců. Já znám podle jména něco přes sedm tisíc. Jde to,“ směje se. To je ostatně Markova mantra: „Všechno jde. Všechno je možné.“ Je o tom natolik silně přesvědčen, že i vy v jeho přítomnosti na chvíli zapomenete, co vám kdo o světě nakukal, a uvěříte.
Marku, existuje podle tebe přímá úměra mezi výkonem a úspěchem? Jako člověk, který tíhne ke spiritualitě, byl jsi vůbec někdy obchodníkem, který svůj úspěch podmiňoval čísly?
Ano, byl jsem přesně takovým obchodníkem. Moje kariéra začala v 90. letech a jedním z klíčových pilířů celého tehdejšího učení o dosahování úspěchu bylo, jak sebe a svůj tým vyšponovat k maximálnímu výkonu. Většina leaderů obchodních organizací, stejně jako motivační spíkři, stále vyzývali především ke zvýšení úsilí. Tehdy populární kniha Franka Betgera, nejúspěšnějšího pojišťovacího agenta na světě, propagovala vedení statistik a kladla přímou úměru mezi množství schůzek a počet uzavřených obchodů. Všechno bylo hodně o výkonu, o tom nacpat si diář od rána do večera. Vedli jsme si statistiky. Škrtali jsme všechny víkendy a každý den plnili diáře do pozdních večerních hodin. Dokonce jsme měli tendenci přistupovat s despektem ke kolegům, kteří nepracovali dost hodin týdně. V mnoha organizacích ještě taková kultura dnes přežívá, někde je ještě velmi silně přítomná, nicméně ustupuje.
Proč si pořád myslíme, že čím víc aktivit, tím víc schůzek a tím víc výsledků?
Je to o většinové představě, že výsledky pochází především z aktivity, že výsledky jsou produktem činnosti. Což na určité úrovni může být pravda. Více schůzek často opravdu přinese více prodejů, dnes bych to ale přímo takto svůj tým neučil. Tehdy to bylo mé zaklínadlo, na kterém jsem postavil první výsledky. Byly ale vydřené. V první dekádě svého snažení jsem si v nejlepších obdobích vydělal obchodem jako zaměstnanec a zároveň podnikatel měsíčně zhruba roční průměrnou mzdu. Takže pravda je, že to fungovalo, ale byl jsem sedřený. Dnes ovšem takové peníze vydělám za jeden den a bez velké námahy, bez únavy, bez honění.
To, co jsi tehdy vydřel měsíčně, vyděláš dnes denně. Jak to?
Není to totiž primárně o tom, že aktivita plodí úspěch. Mindset je to, co přináší úspěch. Je to mentální nastavení, způsob přemýšlení, vibrace, naladění, úhel pohledu, duševní postoj, způsob uvažování, konstrukce myšlení… Je jedno, jak to nazýváš. Funguje tedy honba za výsledky? Ano, také. Vyzkoušel jsem si to v dekádě života, kdy jsem 29 dní v měsíci dělal i 15 hodin denně. A výsledky jsem měl. Daň, kterou jsem za to zaplatil, byla však naprosto extrémní.
„Byli jsme obdařeni rozumem i citem, v práci potřebujeme používat přesně obojí.“
Musí tam tahle fáze být? Musíme se nejprve honit, abychom se pak zklidnili a zefektivnili?
Na otázku, zda je nutné projít obdobím tvrdého pragmatického plánování, maximálního výkonu, měření výsledků, strategizování a bilancování, není jednoduchá odpověď. Cesta intuitivního vedení a rozhodování funguje skutečně perfektně. Ale ne vždycky a všem. Někteří nejsou ještě na takové životní nastavení připraveni. Většina lidí žije v tom, že dělají, co je nebaví, nemají sami sebe rádi, obávají se o své zabezpečení, snaží se stále dělat dojem na ostatní, projektují se v myšlenkách permanentně do budoucnosti, neumí pracovat s aktuálním emocionálním rozpoložením… Pro ně může být snaha okamžitě přepnout na takové intuitivní fungování cestou do pekla.
Přesně tohle dnes učím své posluchače – jak se přenastavit na jinou úroveň fungování, vnímání, rozhodování, sebeřízení, kde už není tolik potřeba zaměření na výkon. Ano, vlastně učím lidi řídit se srdcem, následovat intuici, nicméně samotná rada „Nechte se vést srdcem“ může být velmi zrádná. Vidím kolem sebe například spoustu pseudoezoteriků, kteří se celý den zaklínají tím, že všechno “navnímávají přes srdce“ a kdykoli něco ne a ne udělat, říkají, „že je to tam nepouští.“ U těchto lidí ovšem vidím, jak převratných úspěchů a životní spokojenosti nedosahují. Navnímávají vše přes srdce, ale každý měsíc v šuplíku losují mezi složenkami, zda si raději nechat odpojit elektriku, vodu nebo telefon. Ve skutečnosti podléhají každému aktuálnímu emocionálnímu hnutí, které jim mozek podsune. Lidský mozek je mazaný a když se mu něco nechce, protože je to nekomfortní, dokáže hodně dobře racionalizovat, proč „vás tam nepouštět.“
Musíme tedy projít fází extrémního výkonu, nebo nemusíme?
Jako ve všem máme jít cestou středu. Já se snažím nepodlehnout úplně abstraktnímu vnímání ani tvrdé logice. Stát jednou nohou na tom idealistickém břehu, ale druhou nohou i na tom pragmatickém. Byli jsme obdařeni rozumem i citem, potřebujeme používat přesně obojí.
„Následovat touhu je ultimátní směr a jediná záruka úspěchu.“
Jak tento střed najít?
Následovat srdce ve smyslu toho, kam nás dlouhodobě táhne, ale neotročit momentálním náladám a citovým hnutím. Každý tíhneme k určité oblasti, něco nás baví. Je to tendence, touha, nutkání, dlouhodobá radost. Následujme radost, tam najedeme potenciál největšího úspěchu. To je zákon. Tam nemá místo racionální perspektiva, kterou nám vnucovali rodiče, škola a společnost, když nám vtloukali do hlavy, že našimi vášněmi se neuživíme.
Následovat touhu je ultimátní směr a jediná záruka úspěchu. Zrádným se toto doporučení stává ve chvíli, kdy mu neporozumíme a aplikujeme ho tak, že začneme v každé chvíli života dělat jen to, co se nám zrovna v aktuální okamžik chce. Rovněž si ovšem pojďme stanovovat klíčové cíle, trochu bilancovat, trochu plánovat, vést statistiky, kotvit přání na papír, připravovat rozpočty… Je důležité pravidelně „zmáčknout pauzu“, zastavit se a ujistit se, že skutečně děláme pokrok směrem ke svým cílům, ale co je ještě důležitější, je ujistit se, že se nám líbí osobní, vnitřní prožitek z celé té cesty za našimi sny.
Kdy a proč jsi po té své hektické dekádě narazil na tyto principy?
Především to bylo postupné osvobozování od předchozích programů. Například jsem žil ve většinové představě, že jen tím a oním se dá uživit. Právě tato největší iluze společnosti, že existují univerzálně výdělečné profese, způsobuje, že někdo, kdo by radostně maloval obrazy, a navíc za miliony dolarů, je dnes průměrným, a ne příliš šťastným ekonomem.
Celý kolektivní program, například samotné rčení „Nejdřív práce, potom zábava“ v nás podprahově tvoří představu, že pro uživení se musíme dělat to, co nás nebaví. Vracíval jsem se domů dvě hodiny po půlnoci a ráno už byl připravený pokračovat v maratonu, protože jsem byl přesvědčen, že toto musím pro úspěch dělat. Že by bylo možné naprosto zvolnit, už po cestě si užívat života a většinu dne trávit oblíbenými činnostmi, a přitom třeba ještě vydělávat mnohem, mnohem, mnohem víc peněz bylo také pro mne zprvu neuvěřitelné.
Změny myšlení se odehrávaly skokově vždy když jsem se setkal s nějakým novým učením nebo novým konceptem uvažování. Zásadní byl ponor do učení „Jistou cestou“, opakované a podrobné setkávání s mistry havajské nauky Ho’oponopono, synchronizování hemisfér a meditace s metodou Holosync, vstup šamanismu do mého života a další podněty. Podrobně to vše popisuji právě ve svých knihách. Možná proto jsou obě bestsellery v Čechách i na Slovensku…
Postupně se moje aktivity proměnily v jednu radostnou činnost za druhou. Startuji pouze projekty, pro které doopravdy hořím. Pracuji ročně jen tolik dní, kolik mi vyhovuje – nevyšplhá se to zdaleka ani ke stovce. Ostatní dny nahradila spousta času v přírodě, studium, zábava, spánek a spousta cestování. Někdy za rok i padesát letů a každý kontinent nejméně dvakrát. A to hlavní na tom, že všechno provází chuť, vášeň a radost je, že energetické zdroje jsou pak bezedné. Stále vás provází elán. Také pomaleji stárnete.
V mém případě je bezesporu také zásadním faktorem to, že jsem mohl k změnám mentálního nastavení přidat dovednosti jako marketing, prodejní a prezentační dovednosti, komunikace, vyjednávání, řeč těla, plánování, stanovování cílů, které jsem se dříve naučil v obchodním světě během své předchozí podnikatelské i zaměstnanecké kariéry.
Pro přesun k takovému svobodnějšímu fungování je klíčové, jaká je míra osobní zralosti. Zvládnutí ega místo neustálého dokazování. Uvolnění traumat z dětství či minulých vztahů. Skutečná láska k sobě. Zbavení se strachů. Soucit. Čistota vnímání. Opravdová sebekázeň místo toho, být na řetězu. Nadhled. Pevná víra v sebe a svůj život. Nepřipoutanost. Schopnost vysokého soustředění. Klid mysli… Na tom všem s lidmi pracuji na svých seminářích nebo workshopech. Něco stačí lidi naučit a dál pak postupují individuálně sami, jiné věci, jako uvolňování některých traumat, vyžadují hlubší zásah a pomáhají nám techniky jako holotropní dýchání, lucidní snění, šamanské techniky, neurolingvistické programování.
Na Mark Dzirasa Spiritual Camp pracujeme s desítkami takových technik. Pokud si člověk v zajetí běžně nastavených paradigmat usmyslí, že začne dělat jen co se mu chce, může to skončit katastrofou. Většina lidí to takhle prvoplánově naštěstí nezkusí, protože už jenom když o tom čtou, mají pocit, že v kontextu jejich života je takový přístup science fiction…
„Velká část ředitelů a CEO velkých korporací z mé perspektivy vůbec nejsou úspěšní lidé. Úspěch přece nedefinuje pouze plat nebo pozice. A zaplatit takovou cenu, jakou někteří z nich platí, za parciální úspěch v jedné oblasti, by mi už nedávalo smysl.“
„Když chceme naší mysl přeladit, první ji potřebujeme zklidnit.“
Dnešní společnost je hodně zrychlená, daleko víc než před 10 lety, kdy jsi procházel přerodem ty. Tlak na výkony je podobný, ale z internetu se na nás valí spousta informací, komunikace je rychlá a multikanálová. I kdybychom chtěli nastudovat to, co ty předtím, jak začít?
Představ si, co udělá, když hodíš kamínek do klidné vody. Hladina se rozvlní a i malý oblázek udělá obrovský efekt. Kdežto do peřejí můžeš svrhnout balvan nebo třeba i mrakodrap a voda víří stejně zuřivě. Chci tím říct, že klidná mysl je daleko receptivnější pro jakýkoli vstup než mysl rozbouřená. Když chceme mysl přeladit, první ji potřebujeme zklidnit. Úplně první věc je zmáčknut pauzu. Odstřihnout se od kolektivního šílenství. Nesledovat mainstreamové komunikační kanály. Dnes se na nás za týden valí tolik informací, jako před 150 lety za celý život. Permanentně vířící vnitřní dialog v mysli, neklid a zahlcenost totiž zapříčiňují, že naše mysl je pak slabá, neumí se silně zaměřit, také nevidíme čistě a tak se nejsme schopni správně rozhodovat.
Jak můžeme tu pauzu zmáčknout?
Málokdo to může udělat úplně a odjet se na měsíc čistit do přírody. Chodíme do práce, musíme se uživit, postarat se o rodinu, fungovat v rámci okolí. Stejně ale existuje spousta věcí, které můžeme eliminovat na úrovni vstupů, a tím zklidnit peřeje. Jít na procházku bez mobilu. V autě nezapnout rádiovou stanici. Omezit plané konverzace. Zbavit se televize. Jít občas na oběd sám bez kolegů. Zredukovat sledování sociálních sítí. Vše, co teď není nutné k tomu, abyste byli skvělý partner, rodič, zaměstnanec/podnikatel a dobře se starali o své tělo, na čas odstřihněte. Zklidníte hladinu. Zaměříte paprsek své pozornosti a konečně začne pozvolna vyplouvat na povrch, co je pro vás skutečně důležité.
„V kanceláři nemyslete na děti, které jste zanechali doma a doma nemyslete na práci, kterou jste zanechali v kanceláři.“
Napadá tě ještě něco? Poselství na závěr?
Ještě jednu věc vnímám v těchto souvislostech jako důležitou. V dnešní digitální době na nás neustále něco odněkud pípá a poutá naši pozornost. Naučili jsme se během schůzek, oběda nebo kávy s kamarádem pokládat mobil na stůl a po očku ho kontrolovat. Zvláště u práce s PC jsme zvyklí paralelně sledovat mailové programy, sociální sítě, informační kanály… Někteří lidé se vždy nadchnou představou zabít dvě mouchy jednou ranou. Třeba u oběda ještě odmazat emaily a zkouknout noviny.
Zaprvé, je to hrob schopnosti soustředit se. Postupně jsme naučili svoji pozornost stále těkat a je pro nás těžší mysl silně zaměřit. Opravdu hlubšího ponoru není velká část populace vůbec schopná.
Zadruhé, nesmyslná snaha o multitasking vychází z mentality nedostatku. Z představy, že není dost času. Pokud tomu věřím, celý můj svět to pak reflektuje. Všichni žijeme ve světě, kterému vládne naše podvědomí. Pokud žiji v představě, že není dost času, tvořím klima, ve kterém nestíhám. Nestíhám termíny. Nemám čas se vzdělávat. Nemám čas si odpočinout. Nemám čas na koníčky, rodinu, partnera, zábavu… Nepřijde mi to ovšem divné, protože kolem sebe vidím spoustu jiných lidí, kteří se také snaží zabít dvě, tři mouchy jednou ranou, také stále spěchají a také stále nestíhají.
A právě snaha o multitasking nám podvědomě afirmuje toto paradigma nedostatku. Všechna pípadla při práci povypínejte, při schůzce nedávejte mobil vůbec na stůl a nenoste ho k obědu a do ložnice. V kanceláři nemyslete na děti, které jste zanechali doma a doma nemyslete na práci, kterou jste zanechali v kanceláři.
„Začít stíhat znamená přestat spěchat.“
Zbavit se spěchání není o tom přispíšit si, ale zastavit operování na úrovni spěchu. Jedno z mých populárních videí na youtube se právě jmenuje „Začít stíhat znamená přestat spěchat.“
Foto: Marek Rebroš, velké poděkování patří Markovi Dzirasovi a redakci Business Animals za spolupráci při realizaci tohoto PR článku s rozhovorem